Míra blbosti: Jedna Strašilka

Něco vám povím. Kdybych se mohla vrátit zpátky do doby, kdy jsem si vybírala střední školu, asi bych se dneska rozhodla jinak. O prázdninách na mě totiž dolehla celkem depka z toho, že jsem si vybrala úplně špatně, a vleče se to se mnou už nekonečný týden. Což je teda pro mě dost podivná situace, protože moje depkaření většinou netrvá déle, než několik hodin.

Někdy mám chuť praštit se do hlavy.

Vážně.

Nevím, jestli na mě doléhá melancholie z toho, že jsou prázdniny a já jsem zavřená doma, nebo co. Udělala jsem věc, kterou jsem fakt dělat neměla, a to prostě z nudy, nebo proto, že mi ještě nebylo osmnáct a jsem nevyzrálý dítě. To je možná i ten důvod, proč jsou teď věci tak, jak jsou.

MHD v Praze je velký zlo

Začalo to v pátek.
S kamarádkou A. nás napadlo něco parádního. Že půjdem do kina. Na skutečnosti, že dvě sedmnáctileté věčně zmatené holky jdou na Hledá se Dory, by toho nebylo zase tolik k pozastavení. Horší to bylo s tou cestou.
Ta cesta totiž odstartovala hrůzný týden MHD v Praze, aneb prokletí linky 197.

Máma mě chce dobře vdát

Na mojí matku dopadla nějaká krize. Nevím přesně, co se jí to v té hlavě honí, o jedné věci jsem však přesvědčená. Zřejmě jí hráblo. Nasvědčuje tomu fakt, že odbornou pomoc stále dokola odmítá. A nabízí jí mně.

Moje druhá blogovací šance

Když to neudělám teď, tak už asi nikdy. Je mi to úplně jasný.

Byla jsem takhle ve sprše, a najednou, jako kdyby mě něco osvítilo. Ten nápad, že si musím založit zcela nový blog, se mi najednou nezdál tolik zcestný.

Možná za to může ten včerejší exitus, který u mě nastal po hokejovém přáteláku s Kanadou. Možná za tím stojí ta studená voda, kterou jsem si oplachovala vlasy zrovna ve chvíli, kdy mě zářná myšlenka nového blogu napadla. Nebo šok z toho, že existuje slovo, jako epizeuxis. Slovo, které mi i prohlížeč podtrhuje. Tak nevím, těžko říct.

Jedno však vím úplně jistě. Chci tu začít s čistým štítem.