Máma mě chce dobře vdát

Na mojí matku dopadla nějaká krize. Nevím přesně, co se jí to v té hlavě honí, o jedné věci jsem však přesvědčená. Zřejmě jí hráblo. Nasvědčuje tomu fakt, že odbornou pomoc stále dokola odmítá. A nabízí jí mně.
To se takhle jednoho krásného dne máma rozešla se svým přítelem. Do depresí neupadla, avšak mám dojem, že to na ní zanechalo jiné následky - začala projíždět seznamky.

Tedy, ne, že bych měla něco proti lidem, co jsou na seznamkách a hledají si partnery. Moje matka je ovšem jiná. Pod záminkou, že hledá prince na bílém oři pro sebe, ho hledá pro mě. A myslí si, že jsem jí na to ještě nepřišla.

Plete se.

No a nebo je to tak, a to je pravděpodobnější varianta, že toho prince na bílém oři vážně hledá pro sebe. Jenže nachází samé takové, kteří by byli kompatibilní se mnou. Což je ta druhá vtipná věc, a hned vám povím proč.

Jednoho krásného dne jsem přišla ze školy. Ten den nebyl krásný ani tak proto, že svítilo sluníčko, nebo proto, že jsem nedostala pětku ze psaní všemi deseti. Byl krásný proto, že jsem z té školy dorazila se všemi končetinami a vší mozkovou tkání. Také proto jsem doufala, že to bude pokračovat. No, vedle jak ta jedle. Přivítala mě věta mé matky matičky:

„Na jednom inzerátu jsem našla takovýho milýho kluka, ten by se k tobě tak hodil!“

A už to jelo. Ten jeho inzerát jsem si schválně přečetla. Ani ne proto, že bych se chtěla seznámit, jako spíše ze zvědavosti. A dozvěděla jsem se, že je to člověk, který nechodí na diskotéky, nepije, nekouří, a má dítě. A je mu 30. Ne tomu dítěti, tomu chlapovi, samozřejmě. To už by byl vrchol, vážně. Ono i tak je to docela srandovní.

A pak si máma dala na dva dny pohov. O dva dny později za mnou však přišla zas. Notebook v náruči, úsměv na rtech.

„Podívej se na toho kluka! Ten je tak hezkej, a taky by se k tobě hodil.“

Ona už jen ta část „je hezkej“ celkem vyvracela zbytek toho tvrzení, ale dobře. Hodila jsem pohled na monitor. Byl to jakýsi „Kinly“ (zdravím Kinlyho, jestli se začne googlit a najde se tu), a jakkoli uznávám, že podle pohledu i profilu nevypadal jako úchylák, spíše jako úplně normální, a možná i sympatický člověk, musela jsem se od srdce zasmát, když jsem si představila, co by takový nebohý pětadvacetiletý, výdělečně činný, auto vlastnící a titul mající Kinly dělal se sedmnáctiletou Atraktivní Strašilkou, která má v plánu udělat alespoň tu maturitu (ale až za dva roky, až za dva roky!), a potom nějakým způsobem neumřít hlady, zimou, a tak. No, tady pšenka taky nepokvete, maminko.

Snažila jsem se mámě později vysvětlit, že já se hodlám seznámit nějak normálně, nějak osobně, nijak virtuálně. Že chci, aby v tom hrály roli sympatie, které vyjdou najevo osobně. Máma se začala smát. Tak tedy nevím, jestli to nakonec nebudu já, kdo tady potřebuje tu odbornou pomoc, když neustále odmítám ty virtuální jinochy, které mi tak milosrdně hledá.