MHD v Praze je velký zlo

Začalo to v pátek.
S kamarádkou A. nás napadlo něco parádního. Že půjdem do kina. Na skutečnosti, že dvě sedmnáctileté věčně zmatené holky jdou na Hledá se Dory, by toho nebylo zase tolik k pozastavení. Horší to bylo s tou cestou.
Ta cesta totiž odstartovala hrůzný týden MHD v Praze, aneb prokletí linky 197.
Tak jo, klidně to napíšu na plnou hubu. Jsem ráda, že trefím do školy, ze školy, za tátou a do obchodu. Když chce po mně někdo cestovat nad rámec těchto mnou vytvořených a přesně naplánovaných cestiček, je zle. A zle bylo právě v pátek.

Nechápu, proč. Nerozumím tomu, ale s A. jsme se rozhodly na film zajet do pražské Hostivaře. Což je od nás asi tak šestnáct kilometrů, musí se přestupovat, a vůbec je to strašně složitý. Je to asi tak nejvzdálenější kino, co jsme si mohly vybrat.

Dobře, stále ještě jsme si mohly zajet na Ládví, nebo do té druhé poloviny Prahy.

Cestu jsme měly naplánovanou: Na naší zastávce nastoupit na 197, dojet na jinou přestupní zastávku, tam naskočit na 177 a vesele se svézt až na OC Hostivař. Vypadá to jednoduše, co? Haha! To jste nikdy nejeli autobusy 197 a 177!
Problém prvního zmíněného autobusu je ten, že tam, kam jsme s A. potřebovaly, jezdil jen ve špičce. Ano, tenhle autobus nám ujel přímo před nosem, a to proto, že mi nešla zapnout ta pitomá náušnice!
Další 197 měla jet za deset minut. No jela, ale asi jen další čtyři zastávky, a to bylo sakra málo. Delší spoj jel až za dalších dvacet minut.
S A. jsme si tedy řekly, že se nic neděje. Dojely jsme tedy pouze na Písnici, a tam čekaly na další 197, která měla jet dál.
Jenže ona dál nejela.
A tak jsme čekaly na další, která přijela se sedmiminutovým zpožděním. Tento spoj pro změnu končil Na Jelenách. To už jsem se vztekala. 197 ze Smíchova jezdím denně, a nikdy, ale nikdy, neměl jako konečnou stanici napsáno Na Jelenách! Prskaje, vystoupila jsem společně s A. Na Jelenách. Řidič pokorně zavřel dveře, vyčkal celých šest minut, popojel o pět metrů k nástupní stanici, a otevřel dveře, jakože si už můžeme nastoupit.

Po příjezdu na stanici, kde jsme měly přestupovat, jsme se zarazily. Respektive, já se zarazila. Netušila jsem, jakým směrem bychom měly jet. Po minutovém studování jízdního řádu jsme s nevolí uznaly, že tedy musíme přejít na druhou stranu vozovky, abychom se dostaly ke správné stanici. Přesně v tu chvíli jsme tam uviděly přijíždět jakýsi autobus, jehož první dvě čísla byla 1 a 7. A protože Strašilka i A. jsou slepé, a ani jedna brýle neměla, rozběhly jsme se s tím, že je to naše 177.

Jaké překvapení bylo, když jsme celé uřícené doběhly k autobusu 17něco, jehož poslední číslo sedmička rozhodně nebyla. Rozhodně nebyla!

Cestou zpátky jsme myslely, že bude pokoj. Houby. Hned 177 jsme musely dobíhat, řidič nám dodatečně otevřel dveře. Zastavili jsme na červenou, stáli tam celé dvě minuty, a já se slzou v oku pozorovala ujíždějící 197, směr Smíchov.
Já i A. jsme se velmi radovaly, neboť bylo asi osm večer, a další autobus měl jet za dvacet minut. A jestli jsme si myslely, že těch dvacet minut přežijeme ve zdraví, tak jsme se pletly. Zastavila nás jakási sprostá ženština, chtěla, abychom jí otevřely kafe z plechovky (měla něco s rukou). A tím to neskončilo. Začala s námi konverzovat.
Jaký to dril, když jsme uviděly právě přijíždějící 197! Jaký to dril, když měla konečnou Na Jelenách!

Ale pátek, to byl ještě slabý odvar. To, jak se v pondělí v tunelu zastavilo metro a byla značně cítit spálená guma, bych ani nezmiňovala. Ale úterý. Úterý, to byla sranda, to vám povídám.

Moje krásná 197 přijela v neobvyklém provedení. Bylo to jakési cosi, kloubový nízkopodlažní autobus staršího typu, kde není dost místa na stání, a vlastně ani na sezení. Myslím, že už tehdy jsem tušila, že je něco špatně.
Inu, nastoupila jsem, a se mnou i Kluk z autobusu, o kterém jsem tu ještě nepsala. O zastávku dál přistoupila K., další kamarádka. O další zastávku dál autobus začal hořet.
Nepředstavujte si teď, prosím, plameny šlehající do nebe. Byl to prostý čoud z motoru. Samozřejmě jsme si všichni museli vystoupit, a já přísahám, že Kluk z autobusu měl v očích vyloženě hrůzu. O něm taky někdy udělám článek, protože je to docela výrazná postava v té tragikomedii, která se nazývá Život Strašilky.
Řidič vesele vytáhnul hasící přístroj, a jal se hašení. Píšu vesele, neboť se u toho na nás usmíval, mával nám a pózoval, zatímco si někteří celou tu komedii fotili a natáčeli. Po chvilce, kdy už v hasičáku nic nebylo, a motor stále čoudil, bylo rozhoduto, že se dál nepojede. Takže jsem čekala na další 197, která nejenže byla narvaná, ale ještě jela pozdě. Popravdě, smála jsem se tomu, to je totiž to, co já v prekérních situacích dělám. Nestihla jsem to do školy, zatímco K. odpadala první hodina, takže jí to bylo jedno.

To je Snapchat pro BlackBerry, mimochodem.

Ve středu se to stalo cestou ze školy. 197 (jak jinak) stihla odjet dvě zastávky. Před třetí se prudce zastavila, neboť řidiči přes cestu přejela jakási bába na kole, všichni cestující odletěli asi tak metr daleko, jedna babka vyletěla ze sedačky, a druhé se toto stalo osudným. Pokud vím, vylítla a zlomila si ruku a možná i nos. Museli jsme si vystoupit, a počkat na další spoj, protože řidičova povinnost je zavolat sanitku a vyčkat jejího příjezdu i ošetření. Takže jsem svorně čekala na přeplněný autobus, kterým jsem zvládla dojet dvě zastávky před tou svou, kde nastoupily celkem tři kočárky, a já už jsem se nikam nevešla, společně s dalšími pár cestujícími. Takže jsem opět čekala na další, tentokrát zcela jiný autobus. Byl prázdný, a já vzteky vystoupila o zastávku dřív. Takže jsem to došla pěšky. Na podpatcích a s rozdeřenou patou.

Čtvrtek nám kapitolu tragikomických situací se 197 uzavírá. Třicítky teploty, škola naší třídu jako jedinou kvůli těm teplotám nechtěla pustit domů, protože nás bylo 16. Což byl mimochodem školní rekord, v jedné třídě bylo celých pět lidí. Nakonec jsme šli domů o dvacet minut dřív.
Chápete, jak může autobus, který začíná na Smíchově, mít zpoždění pět minut - na Smíchově? Na první stanici?
Opět na podpatcích, byla jsem ráda, když jsem si sedla, asi tak na deset vteřin. Pak nastoupila nějaká maminka s dítětem. Dál to snad ani komentovat nemusím, nesmířila bych se s těmi odsuzujícími pohledy spolucestujících, kdybych je nepustila. Ne.
Ale to by nebylo zase tak hrozný. Horší bylo, když u jakéhosi obchodního centra nastoupilo tak dvanáct důchodců, kteří se tvářili jako kyselý zelí, a pohledem mě propalovali asi už jen proto, že jsem se odvážila existovat. Možná proto, že jsem jim tam s tou taškou do školy zabírala moc místa. K tomu jsem ani nemusela sedět, stačilo stát, držet se tyče, a odvážit se vyřknout „s dovolením prosím“, když jsem si potřebovala vystoupit, a oni neodkázali pochopit, že když stojí přede dveřmi, musí z toho autobusu vyjít ven. Nebo alespoň uhnout. Ne. Prostě dnešní mládež je neuctivá, co si budeme povídat.

Tím se to asi uzavírá. Fakt si nejsem jistá, jestli chci autobus 197 ještě někdy vidět. To bude asi karma. Asi se mi vrací moje staré hříchy. V pondělí jsem totiž jednomu spolužákovi, co zrovna chyběl, na lavici nasypala drobky od pizza rohlíku, které tam druhý den našel. Ale zasloužil si to, vážně!

Tak teď jen doufám, že tu smůlu nenosím já. V pondělí totiž jedem vlakem na vejlet se třídou. Až do Kroměříže...