Míra blbosti: Jedna Strašilka

Něco vám povím. Kdybych se mohla vrátit zpátky do doby, kdy jsem si vybírala střední školu, asi bych se dneska rozhodla jinak. O prázdninách na mě totiž dolehla celkem depka z toho, že jsem si vybrala úplně špatně, a vleče se to se mnou už nekonečný týden. Což je teda pro mě dost podivná situace, protože moje depkaření většinou netrvá déle, než několik hodin.


Věc se má tak, že jsem úplně blbá Strašilka, co si dost možná úplně pokazila celou svou budoucí kariéru. Celý svůj život. Možná skončí na pracáku, a následně bude zametat chodníky. Před pracákem. A bude u toho zdravit svoje bývalé spolužáky ze střední školy, kteří se rozhodli stejně špatně jako ona. A pak bude zdravit ty úspěšnější spolužáky ze základní školy, kteří šli na gymnázia a nehumanitní obory. Bože, jak já jsem byla pitomá a naivní holka.

Všechno to depkaření zapříčinil nevinně vypadající rozhovor s babičkou. Babička je žena činu, a se svým gymnáziem a nástavbou u spojů si udělala slušnou kariéru u pojišťovny. No, slušnou kariéru na to, že neměla titul a školu bez zaměření. Měla pětadvacet čistýho bez prémií a byla spokojená. Taky nejsem zrovna náročný člověk, vzhledem k tomu, že mamka posledních deset let vydělávala dvanáct čistého. Pětadvacet, to je pro jednoho hned utopie.
Seděli jsme tak všichni u oběda, a babička na mě házela takové významné pohledy. Nic jsem nekomentovala, ačkoli jsem věděla, že to má co dělat s tím jednodvojkovým vysvědčením. S vysvědčením, ze kterého jsem neměla nejmenší radost, a všichni to sváděli na mojí přílišnou ctižádost. Že prý mám ostré lokty, říkají. No, je vidět, že mě neznají.
„Terčo, poslyš. Ty si udělej titul, protože holky od nás v kanceláři braly třeba pětatřicet tisíc za měsíc, a já jenom pětadvacet. Jedna měla školu chemickou, druhá si udělala něco na Fildě. Pozice jsme měly všechny stejný, jenom ony měli magistra a já nic.“
Jasně. Ta ohraná storka. Zná celá rodina - nedoceněná babička a pitomé, tak pitomé, tabulkové platy.
A pak přišla druhá sprška. "Koukej na ty práva. U tebe by byla věčná škoda, kdybys tam nešla."

Babička člověka dokáže vystresnout, to vám povim.
Můj hlavní problém je ten, že se na ty práva ani nedostanu. Všichni to berou jako samozřejmou věc, když mám dobré známky, ale ono je to spíš tak, že mám pár problémů s tou školou, která se sice tváří jako prestiž sama, ale realita je docela jiná.

Víte, ona je to škola zaměřená na právo. Na veřejnou správu. Tváří se, kolik vás toho nenaučí, základy kdovíčeho nebudete mít, a tak dále, a tak dále... Víte, jaká je pravda? Až odmaturujete, nebude z vás vůbec nic. Budete mít odbornou školu, ze které se nedostanete nikam dál, než do kanclu. Kdo chce žít od rána do večera zalezlej v kanclu? Já teda ne.
Takže, jak to teda je s přijímačkama na humanitní obory? Všeobecný přehled, hlavně moderrní dějiny. Moderní dějiny naše "právní a diplomatické služby" za dva roky dějepisu nestihly probrat. Zbývá samostudium.
Základy společenských věd. U nás na škole je učí učitelka s květákem na hlavě, která si pravidelně zasedá na profesorky ve sboru, neprodlužuje jim smlouvy (neboť je to zástupkyně, a s ředitelkou si výborně rozumí) a na svých hodinách nemluví o sociologii ani filozofii, jak by možná stálo za zkoušku, ale o tom, jak si na střední škole pod lavicí posílali porno časopisy.
Takové ty v uvozovkách "IQ testy". V jednom IQ testu v prváku mi vyšlo, že mám takové to těžce podprůměrné IQ holky zlatokopky, co se musí nechat vydržovat. Však asi víte, o čem mluvím. Ten onen, který za celou akcí stál, se onehdy o přestávce opatrně zeptal, čí byl ten test. Když se mnou mluvil, tak se velice podivil, a ke konci rozhovoru se mě zeptal, jestli jsem se na test vážně soustředila, protože moje IQ mému vystupování vážně neodpovídá. Zkoušela jsem si tedy IQ přeměřit ještě jednou, vyšlo jinak. Třetí test vyšel taky jinak a čtvrtý taky. Výsledek = nejsem blbá, ale neumím vyplňovat IQ testy.
No a upřímně řečeno, že by se mi chtělo na práva, kde se musí šprtat doslovné definice, mnohdy nezáživné a krkolomné - to znám už teď, ze střední školy - takhle to opravdu nechci.
Ne, babi, nechci na práva. Nechci na žádnou ekonomku. Já mám občas pocit, že už nechci vůbec nikam. Mě to studování už ani nebaví. Vůbec.

A tak jsem dneska odpoledne přemýšlela, proč jsem se vlastně rozhodla pro tak blbou školu s tak blbým zaměřením. Proč jsem vlastně radši nešla na gympl, když jsem mohla. Když jsem na to měla.
Odpověď je blbě jednoduchá. Bála jsem se chemie a matiky.
Dneska s klidným svědomím řeknu, že fakt lituju svojí volby, a že jestli je jedna věc, kterou svojí základce neodpustím, pak je to nedostatečná motivace k dobrému výběru budoucího povolání.

Miluju biologii. Jsem půldoktor, a doma ani nemusíme mít knihu domácího lékaře, protože máme mě, a já jsem těchto věcí celkem znalá. A co nevím, najdu si v knize domácího lékaře, kterou si tajně schovávám pod postelí... A bohužel, to že miluju biologii a jsem půldoktor, to jsem zjistila až díky jedné paní profesorce ze střední školy, která mi ukázala, že biologie je vlastně jedna velká úžasná věda, která se pojí se vším. Na základce mi toto bohužel suchý výklad s učebnicí neukázal. Vážně díky.

Chemie. Na základní škole jsem jí nenáviděla, učila jí shodou okolností ta samá učitelka, co biologii. Takže hodiny vypadaly asi nějak takto: Vyložit, napsat na tabuli padesátikilometrový vzorec, smazat vzorec, udělat zápis, smazat zápis, napsat další vzorec, zkoušet, přestávka. Nikdy jsme si neudělali jedinou chemickou reakci, ale hlavně, že jsme uměli vzorec hašeného vápna. Jo, to je opravdu moc dobrý vědět, když nám ani nikdo nevysvětlil, co to to hašený vápno vlastně je. A že jsme se museli učit reakce nazpaměť, aniž bychom tušili, co se v nich vlastně odehrává? Že jsme museli umět fotosyntézu jako básničku, ale nikdo nám neřekl, co a jak v těch kytkách funguje, a že kytička v podstatě dejchá oxid uhličitej, a za pomoci světla a chlorofylu uvolňuje nějakej kyslík a glukózu - není to tak trochu základ? S těmi hodinami chemie, které jsme měli - no ani se nedivím, že ze sedmadvaceti lidí se na obor, kde je chemie, vydali jen dva.

No a dneska? Dneska na sto procent vím, že bych volila jinak. Když ne gymnázium, šla bych na potravinářské technologie - kde je chemie. Nebo bych šla na aplikovanou chemii. Proč? Protože zjišťuji, že tohle je to, co mě fakt baví. Jenže smůla. Jsem "diplomat". Chemii už nemáme, a biologii jsme skončili. Pomalu jediný předmět, který mě ve druháku bavil. No nevadí.

Teď už je pozdě konat změny. Už jsem si to pokazila víc než dost. Mám teď jedinou motivaci - odmaturovat na téhle škole, a už se tam neukázat. A do té doby nakoupit knihy o chemii a biologii. A samostudovat. A zkusit se dostat minimálně na tu nehumanitní vošku. Odkud, mimochodem, byla bych jen DiS, babi!