Někdy mám chuť praštit se do hlavy.

Vážně.

Nevím, jestli na mě doléhá melancholie z toho, že jsou prázdniny a já jsem zavřená doma, nebo co. Udělala jsem věc, kterou jsem fakt dělat neměla, a to prostě z nudy, nebo proto, že mi ještě nebylo osmnáct a jsem nevyzrálý dítě. To je možná i ten důvod, proč jsou teď věci tak, jak jsou.
Pamatujete si ty kamarády, které jste měli na základní škole, a mysleli jste si, v jakém kontaktu nezůstanete? Slibovali jste si, že se budete scházet, že si o prázdninách budete psát, že se budete zvát na oslavy narozenin. S některými to možná vyšlo, s jinými ne.

Já jsem měla to "štěstí", že mi to vyšlo jen s jednou. Ten zbytek tak nějak vyšuměl, a to se stává často. Vlastně většinou. Nic si neuděláte, nepohádáte se, ale jednoho dne si uvědomíte, že už si nemáte co říct. Píšete si méně a méně, a nakonec se stane to, čeho jste se nejvíc báli. Nebo to, co jste si ani nepřipustili, že by se mohlo stát. Nakonec si totiž napíšete k svátku, k narozeninám... někdy ani to ne. Myslím, že to zná většina z nás. Přátelství, která vyšumí. Jako minerálka, že? Počkat.... Moje bývalá kamarádka má tumblr blog. Co kdybych zkusila...

„Přátelství je jako minerálka. Časem taky vyšumí.“
- Strašilka, 8.7.2016 11:08 AM

No... ne. Tady pšenka nepokvete.

Víte, jde o to, že jsem ze své mladické nerozvážnosti otevřela záložku oblíbených odkazů. A našla jsem tam právě jeden takový pěkný tumblr blog své kamarádky. Ehm... bývalé kamarádky.

Vlastně jsem ani nevěřila, že tam ještě bude něco přidávat. Ale když jsem uviděla, že se tam vyskytují i příspěvky čerstvějšího data, nedalo mi to, a dívala se pořád dál. A dál. A dál.

Abyste rozuměli, tahle kamarádka, o které mluvím, je takový ten zvláštní druh kamarádky. Ta kamarádka, kterou znáte od školky a úplně celou základku. Vidíte se denně, a i když spolu už třeba nesedíte a nejste takové ty úplně nejlepší BFF ever, jako jste bývaly v první třídě, pořád je tam něco. To něco spočívá v tom, že dokážete říct úplně stejnou věc ve stejnou chvíli, v písemkách z němčiny děláte úplně stejné nelogické chyby, ačkoli každá sedíte na opačné straně třídy, protože učitelce už to minule přišlo divné. Když na časopise vidíte číslo výstisku 24, obě si myslíte, že je to prosincové vydání... a pak společně přijdete k objevu, že vlastně ne. Všechno, co spolu naplánujete, naplánujete rychle. Ne vždy to funguje, pravda, ale vždycky jste s tím, co společně vymyslíte, spokojené.

Právě taková přátelství jsou hrozně toxická. Když se pohádáte, je z toho nepřátelství. Když se spolu zde dne na den přestanete bavit, protože už spolu nechodíte do školy... to je snad ještě horší. Protože tahle přátelství, pokud mají nebýt, musí nějakým způsobem skončit. To naše skončilo a neskončilo.

Stále si posíláme přání k svátku a narozeninám. Stále si lajkujeme fotky, teď jsme si k tomu začaly posílat i snapchaty. Máme chaty více méně ve vedlejších vesnicích, čtvrt hodiny pěší chůzí.
Ale nějak se prostě nevídáme.

Právě tahle kamarádka má tumblr blog, který mě tak hrozně zaujal.

Kouzlo deep citátů na tumblr je to, že když to s nimi přeženete, začnou se vzájemně popírat. V jednu chvíli chce má ex kamarádka všechnu pozornost na světě, ale o dvě hodiny později je její postel a čokoláda to, co doopravdy v hloubi duše chce. Dashboard zavalená melancholickými citáty, které mi prozradily, že za dvanáct let přátelství jsem nepoznala, jak je XY melancholická, obětavá, hodná, zkrátka ta, které vždycky na každém záleží. Ta, které je vždy ublíženo. Ta, která nedělá nikdy nic špatně.

Mám ten blog pořád otevřený, ale už nemám sílu hrabat se v něm dál. Je tam tolik sebelítosti, citátů o zlomeném srdci, bývalých přátelstvích (na koho to mohla jen narážet...), že se mi z toho dělá mdlo. A to jsem dojela jen do Vánoc 2015.

Zaujal mě ale jeden citát:

„Někdy jsem bezcitná mrcha. Jindy brečím, když si uvědomím, že tu jsou děti, které u oběda musí sedět samotné. Že jsou tu lidi, které moje chování zraňuje.“

Prosím?

Je škoda, milá XY, že sis toho neuvědomila, dokud jsme se spolu ještě bavily.

Něco vám o XY napíšu.

Byla to hodná holka. Ale hrozně lehko ovlivnitelná, a možná i na tom, a ještě na mojí pasivitě, naše přátelství krachlo. Možná, že v hloubi duše, někde opravdu hluboko, byla jiná než taková, jakou jsem jí znala.
Nikdy nebyla bezcitná mrcha. Ale ani jí nebylo líto lidí, kterým ublížila. A když bylo, bylo jí doopravdy líto sebe. Ne jich. Protože to ona potom seděla u oběda sama. Ne oni. Ona.

A proto mě ty její melancholický, vzájemně se popírající posty, děsně tankujou. Baví mě to číst. Taková, jakou se totiž dělá na svém blogu - taková nikdy nebyla. A není.

Není introvertní, i když o tom neustále píše. Kdyby byla, nechodila by na každou párty, která se v pátek večer nachomýtne. Nevodila by si domů každý den návštěvy.

Není ta, která se vždycky stará víc. Kdyby byla, věděla by, že lidé v jejím okolí jejím chováním často trpěli. Věděla by, že se distancuju z nějakého důvodu.

Není ta, která si po nocích čte deep myšlenkové knihy, co mají nějaký větší meaning. Ona totiž vůbec nečte. Někdy si ani nechtěla přečíst delší zprávu na facebooku, kterou jsem jí poslala. A někdy si jí ve finále ani nepřečetla. Sranda veliká.

Kdyby byla všechno to, čím se na svém blogu dělá, nechovala by se tak, jak se chová. Možná ano, možná je uvnitř trochu jiná, než jako se projevuje navenek. Ale věřte mi, že za dvanáct let, co jí znám, si dokážu dobře zmapovat její opravdovou povahu.

No a jestli se za ten rok, co už se spolu nebavíme, doopravdy změnila... Pak je to sice pěkné, ale k čemu to je, když se tak vůbec nechová?

Na přátelství jsou dva, a na jeho zničení taky. Chybovali jsme obě. Proto jí napsané "citáty" o tom, jak jeden kamarád přestal mít rád, jak se někdo distancoval, jak falešná přátelství mizí, absolutně přecházím.
Ona se chovala jak se chovala. Definice přátelství podle XY byla "nadávej svým kamarádům seč můžeš, a pak se jim směj, že to bylo ze srandy". Moje definice přátelství byla trochu jiná. A když už jsem v její přítomnosti nemohla dále vydržet, prostě jsem se od ní distancovala. Bum. Přestala jsem chodit na srazy, už jsme si nepsaly, bylo to jiné. V její přítomnosti jsem se snažila být taková, jakou mě chtěla mít ona. Naštvala se na mě, že jsem v noci s partou "kamarádů" nechtěla jít dělat kraviny na dětské hřiště - asi se válet v písku, nebo co. 

Na školním výletě jsem v jedenáct večer vyšla ven na asfaltovou silnici, kde nejezdí auta, vzala jsem s sebou kamarádku, a šly jsme podél pole a křoví, kolem benzínky a opuštěné továrny, až k vlaku. A seděly jsme u přejezdu a sledovaly projíždějící vlak. Pak, když už nás to nebavilo, šly jsme a přidaly jsme se asi k pětičlenné skupince spolužáků, kteří seděli před motelem u pole a pili víno. Teď jsi spokojená? Teď mě máš takovou, jakou jsi mě mít chtěla?

Měla jsem k ní být od začátku upřímná. Říct jí, že mi to vadí. Teď už vím, že distanc není dobré řešení. Akorát jsem ty zbytky přátelství dorazila.

Před měsícem jsem jí potkala v autobuse. Měla s sebou ještě jednu holku z bývalé party. Holku, se kterou jsem byla na ostří nože. Proběhlo několik zdvořilostních fází, a když jsme se rozdělovaly v metru, zamávala jsem jim. Usmívaly jsme se všechny, ale zřejmě jsme si myslely svoje. Tak naivní nejsem.

Pak jsem jí potkala před dvěma týdny na zastávce. Neviděla mě, bavila se s mámou. Přešla jsem je a dělala jsem, že nic nevím.

Před půl rokem jsem před ní utekla cestou ze školy. Neviděla mě.

Včera jsme si posílaly snapchaty. Neosobní. Ona mně z dovolené, já jí z domova (hah, ta ironie rodzdílu vrstev).  Ale tak co.

Mám dojem, že něco tam nahoře chce, abychom to buďto obnovily, nebo ukončily. Já mám jenom strach, že se nakonec nestane ani jedno, ani druhé. A tak budeme dále na facebooku lajkovat hlubokomyslné obrázky na téma ztraceného přátelství. Některé z nás budou psát zraněné příspěvky na tumblr, a některé z nás budou dělat, že zapomněly.

Obě jsme svým způsobem tak trochu umřely, že?